Novohradské hory 2004

sobota až pondělí 3. - 5.7.2004

Zúčastnili se: Michal, Efka, Jandín, Kačenka a Venda

sobota 3.7.

Ráno jsme vyrazili rychlíkem do Prahy, bohužel jsme nějak špatně pochopili informace z Idosu, takže jsme na Budějičák nečekali na hlaváku, ale ve Vršovicích. Mohu vřele nedoporučit! Ve vlaku na nás zbyla až do Tábora jen zadní plošina... Ovšem chlápek s minibarem jezdil pravidelně, ceny nebyly úplně strašné, na záchod jsme to měli opravdu kousek - ano, samé výhody! A abychom se opravdu nenudili, tak nám Jandín cestu zpestřil šrapnelem s konfetovým ohňostrojem;)
Po asi pěti hodinách na cestě jsme před polednem dorazili do stanice Nové Hrady. Místní nádražka už měla otevřeno, tak jsme se do ní šli raději posílit, protože do Nových Hradů to dle mapy mělo být "jen" asi 5km po silnici. Inu, v jižních Čechách udělala formanská lobby kdysi své!
Po pěším absolvování tohoto v sobotu autobusem nezdolatelného úseku jsme se ocitli v Nových Hradech na náměstí, srazili si lavičky a naobědvali se z vlastních zásob. Následně jsme nahodili batohy na záda a rozešli se po červené značce ve směru na Terčino údolí a tvrz Cuknštejn.
V Terčině údolí, pojmenovaném podle hraběnky Terezie Buquoyové, jsme si prohlédli bývalý anglický park a zbytky pavilónů, pomníčků a ruinu hamru z 18. stol.
Dále jsme došli k tvrzi Cuknštejn, která Michala naprosto uchvátila, najednou to nebyl žádný čundrák, ale prachsprostý dějepisec;) Rozhodl jsem se mu udělat radost ještě jednou. Tedy: Tvrz Cuknštejn byla vystavěna Vilémem Pouzarem z Michnic v letech 1488-1491 a představuje jednu z nejlépe zachovaných pozdně gotických tvrzí pravidelného typu. Stavba byla chráněná příkopem, na bráně jsou známky po padacím mostě, opevnění zvyšovala silná šestihranná věž. Dvůr nese stavební znaky doby vladislavské s okénky a pavlačemi. Stavba ukazuje přechod mezi tvrzí, hradem a pozdějším renesančním zámkem. (Děkuji stránce www.novohradsko.cz, kterou vřele doporučuji. Prostě jsem si nemohl pomoci a musel z ní odcitovat!)

Dále jsme chtěli postupovat přímo do Horní Stropnice. Chtěli, ale nevyšlo to, hned za tvrzí jsme zakufrovali a objevili se ve vísce Světví. Poučeni dokumentárními pořady České televize jsme si hned uvědomili, že jsme v nejchudší části Bulharska. Větry ošlehaní a řádně melaninem vybavení spoluobčané tu posedávali před svými(?) rozpadajícími se teskáči, čekajíce na vynález kola či pracovní síly, která ho roztočí. Kdo ví... Rychlý pohled do mapy, chvilková desorientace je za námi a Horní Stropnice konečně před námi. V ní jsme si prohlédli kostel sv. Mikuláše, který nás na první pohled zaujal jednoznačně románskou věží a fešnou pozdně gotickou síťovanou klenbou uvnitř.

Po zaslouženém odpočinku před kostelem jsme se vydali rovnou proti vrstevnicím do Dobré Vody. Občas lépe než značení KČT nás vedl poutní barokní kostel Nanebevstoupení Panny Marie. Zvenčí jsme ho obhlédli, otočili se do kraje a Jandín vyděsil pár Rakušáků větou "Na, dort ist Temelin! Wird es schon explorieren?"
Začínalo se šeřit, rozhodli jsme se, že po zelené značce vystoupáme na Kraví Horu (953 m.n.m.) a někde zaklajmujeme. Měli jsme štěstí, hned vedle vysílače stojí zastřešené odpočinkové místo, které jsme nekompromisně zabrali - dnes stany nestavíme! Večer jsme ještě vyběhli až nahoru na vyhlídkovou plošinu, podívali se na kýčovitý západ sluníčka a utrmácení se zachumlali do spacáků a hned usnuli.

neděle 4.7.

Poté, co jsme protřeli oči, prodiskutovali rozdíly ve spánku na zemi a úzkém stole, nasnídali se a ještě jednou zdolali vysílač, jsme po červené sešli do Hojné Vody. Zde jsme u jedné velice hodné paní nechali naše batohy a jen nalehko vyrazili na asi osmikilometrový okruh přes Vysokou (1034 m.n.m.). Volili jsme postup záporným směrem. Nebýt rozcestníku, ani bychom si dobytí vrcholu nevšimli, Vysoká je celkem hustě porostlá stromy, takže ani z výhledu nebylo nic... Zlatá Kraví Hora! V od obce nejvzdálenější části okruhu jsme se odklonili od značené cesty a rozhodli se najít historické hraniční kameny. Nebyl to lehký a málem ani úspěšný pokus. Rozdělili jsme se, nemohli se chvilku najít, bloudili v hustém lese plném odvodňovacích strouh, odhadovali směr, abychom nakonec čistě náhodou potkali místního usedlíka (nebo to byl kouzelný dědeček??). Poučeni jsme kameny lehce nalezli, objevili, že cesty, mezi kterými jsme přecházeli oním hustým lesem, se po kilometru normálně spojují, ... a tak... Byla to skvělá bojovka!! Ovšem před rokem 1989 by to v těchto místech bylo za kulku mezi lopatky... Zmírnění trestu otočením rozkazu bychom se asi nedočkali...
Při návratu do Hojné Vody jsme prošli kolem v roce 1945 se zemí srovnaných osad Lukov a Nové Hutě. Jako memento lidské hlouposti tam stále stojí v přímých řadách sadové stromky a asi čekají na svého Brůnu.
Vyzvedli jsme si batohy, v místním prameni naplnili lahve a po modré značce se šli vykoupat do Mlýnského rybníka. Krásná pláž, voda akorát, jídlo, kafíčko na vařiči - umíme si užívat!
Stále po modré jsme došli k Starému Hollandu, kde Kačenka odmítla jít přes Cikánský vrch (804 m.n.m.). Ne, není rasistka, jen už ji bolely nožičky! Takže jsme pokračovali po silnici asi kilometr na jih a napojili se na zelenou značku. Další postup přes usedlost Velký Jindřichov nás zavedl do sedla mezi Cikánským a Zaječím vrchem. Už byla celkem tma, takže jsme asi 300m od cesty na louce rozbili stany, Jandín mě zval na návštěvu, že prý Kačenka by ráda klobásu s křenem, on má však jen klobásu... Co dodat?! Dnešek byl náročný, co teprve zítřek!

pondělí 5.7.

Ráno budíček, snídaně, sbourání stanů a zpětným nanešením sena na jejich místo provedené maskování. Přes Zaječí vrch (780 m.n.m.) jsme přišli do Benešova nad Černou, kde jsme dokoupili zásoby a stále po červené pokračovali na vrch Slepice (865 m.n.m.). Na loukách nad Benešovem Michal vyfotil projité Novohradky a už jsme stoupali! Jandín byl naprosto unešen, hlasitě povídal cosi o tom, že hned, jakmile Michal zas vymyslí nějakou trasu výletu, mu má neprodleně dát vědět! (pod fousy si sice mručel ... že se jí zdálky vyhne..., kdo by to ale bral vážně?). Po Slepici následoval Kohout (870 m.n.m.), který byl však pouhým slepičím vývarem. Pod zdejším vysílačem jsme se najedli, opět uvařili kafíčko (běžným turistům jen tekly sliny!) a trošku si odpočali.

Definitivně jsme se rozhodli, že kvůli rodinným i jiným povinnostem dnes výlet ukončíme a z Kaplice-nádraží odjedeme domů. Vyšli jsme tedy po zelené značce směr Soběnov (s krásnou návsí s vodní nádrží) a Smrhov. Zde nás napadlo, že bychom si mohli asi o tři kilometry zkrátit cestu a místo dlouhé kličky ke zřícenině hradu Pořešín vyrazit přímo. Smrhovští nám cestu popsali přesně, jen nám jaksi neřekli, že překročení Malše brozením není v těch místech prakticky možné. Nu co, opět to byla zajímavá bojovka s hledání cesty a klouzáním po prudkém svahu. Následné koupání z nás všechna příkoří ale krásně smylo!
Při hledání nejlepšího místa k překonání Malše se na nás opět usmálo štěstí. Tentokrát v podobě majitelky chaty na druhém břehu. Přijela k nám na kladce a nabídla možnost přejet též! To bylo radosti... a obav! Nakonec zbytečných, jízda byla opravdu bezpečná i s batohem na zádech!

Po prohlídce zříceniny jsme dorazili do vsi Pořešín a stále po zelené značce si dali 2,5 km po silnici do Kaplice-nádraží.
Pak již jen osobákem do Českých Budějovic (zde úděsné jídlo v úděsné hospodě naproti nádraží), rychlíkem do Prahy a druhým domů. Kolem půlnoci se kapitola Novohradské hory 2004 dopsala rozloučením na kolínském nádraží.
Byl to opravdu, ale OPRAVDU bezva čundr!

V.