Útočištěm pro první dny výcviku se nám stalo tábořiště u mlýna ve Vyšším Brodě. Měli jsme tu nejvyšší možný komfort: šlajsnu „za rohem”, vytápěnou místnost, luxusní kuchyň s ledničkou a sprchy s teplou vodu. O takových vymoženostech jsme si mohli na dalších stanovištích nechat jenom zdát.
Celé tři dny nás provázel déšť. Nepříznivé povětrnostní podmínky nás ovšem od vodáckého výcviku neodradily. Protože většinu účastníků tvořili řekou nepolíbení začátečníci, učili jsme se vše od základů. Výcvik byl tradičně zakončen sjezdem vyšebrodské šlajsny. Protože tato šlajsna je paradoxně nejtěžší z celého úseku, první cvaknutí na sebe nenechala dlouho čekat.
Aby té vody nebylo málo, vydali jsme se na prohlídku vodní elektrárny Lipno. Viděli jsme rozjezd turbíny a měli jsme exkluzivní možnost projet se tamním výtahem-lanovkou. Předešlé dopoledne jsme strávili pochodem na vyhlídku Čertova stěna, kde jsme přes všudypřítomnou mlhu moc neviděli.
Po deštivé noci jsme se probudili do zamračeného rána. Zničehonic začalo za mraky vykukovat slunce. Zdálo se, že se nad námi vltavští bohové slitovali. Náhlou změnu počasí využíváme k sušení všeho možného, balíme věci a chystáme se na první přesun. Nově získané dovednosti jsme již po pár kilometrech mohli zúročit na první šlajsně v Herbertově. Díky výborným učitelům jsme šlajsnu přejeli na jedničku a mohli jsme pokračovat dál. Zatím stále bez cvaknutí. Poté jsme se posilnili výtečnou vajíčkovou pomazánkou, která nám dodala spoustu energie na šlajsnu no. 2. Druhá šlajsna, kterou všichni, díky kvalitnímu výcviku, opět zvládli, nás čekala v Rožmberku. Avšak po pár kilometrech se kvůli kamenům ve vodě cvakli Hans s Tomášem. I přes tento zádrhel se nám podařilo dorazit do určeného cíle.
Týden se přehoupl do druhé poloviny a my jsme se posunuli opět o kousek dál. Z mlhavého rána se vyklubal hezký slunečný den. V cestě na skautské tábořiště za Českým Krumlovem nám stálo šest šlajsen. K vykoupání došlo pouze na jedné z nich. Na šlajsně pod barevnou skálou se cvakli Tomíno a Hans (zase). Zvládli jsme i divoké peřeje a do cíle jsme dorazili všichni živí a zdraví.
DODATEK: Téměř před koncem se na voleji cvakli ještě Pegi a Natka. Večer jsme vyrazili na procházku za historickými krásami Českého Krumlova.
Dneska jsme se všichni vyspinkali do růžova a jediný, koho jsme chtěli zabít, byla Bety, která se nás rozhodla probudit mlácením šoufků o sebe. K snídani jsme jedli brambory. (Po chlebech s džemem docela nemilé překvapení, ale doba je zlá.). Protože jsme opouštěli tábořiště až krátce před polednem, zbylý čas jsme využili ke spánku, polehávání a všelijakému jinému boji proti únavě. Na poměry letošního kurzu šlo o ráno mimořádně teplé, slunečné a celkově příjemné. Poprvé jsme nabyli pocitu, že tento týden bude i ve znamení něčeho jiného než vlhka a deště. Cesta byla pohodová, ubíhala rychle a jediné, na co se dalo stěžovat, byly všudypřítomné kameny. V rekordním čase jsme dorazili k jezu, kde jsme se za pojídání fazolí kochali výkony kolem proplouvajících. Sjezd jako takový se kromě občasné sprchy obešel bez karambolu. V lodi veteránů jsme při vylévání vody našli rybu, která se k nim přidala na šlajsně. Bětka, jako vždy zabraná do všeho kolem, vesele odplula bez vesty, kterou začala postrádat až po pěti minutách plavby. Vše skončilo krátkým během (8:48) zpět k jezu, kde na ni vesta čekala. Poté jsme se vrhli do hledání zásob dřeva, kterým jsme naplnili lodě doslova až po okraj. V kempu jsme rozložili tradiční tábor. Poté, co přijela další škola, se strhla hádka o to nejcennější – o elektřinu!!! Po setmění uspořádal Pepa pro dobrovolníky astronomickou přednášku. Někteří jedinci vydrželi u táboráku až do brzkých ranních hodin.
Po velmi vydatném spánku jsme se plni sil vydali směr Kleť. Cesta byla náročná a dlouhá. Na vrcholku se někteří rozhodli i přes mírnou mlhu pokochat krajinou. Zbylí členové výpravy zakončili pochod v tamním lokálu. Občasný déšť nás nerozhodil, a tak jsme dorazili do tábora včas. Péťu přepadla viróza, ale se svým bodem 4G (místo s dosahem 4G internetu, pozn. red.) ji zdárně překonal. Výborné rizoto s KEČUPEM předčilo naše očekávání. Zamáčkli jsme slzu při loučení s panem Pegim. Záhy ho nahradil znovunavrácený, sprintující, kung-paem posilněný, udýchaný a z Kolína přijíždějící pan doktor Florenc. Poté jsme se společně vydali pod stíny lysých hovad věží blízké zříceniny hradu Dívčí kámen. Utopický samoobslužný obchůdek nám vyrazil dech a výhled na náš základní tábor též. Pak přišla kulturní vložka v mistrovském provedení mistrovského díla aneb úryvek ze hry Záskok, o který se zasloužil Martin. Poslední večer jsme strávili v následujícím rozložení -> pár odvážlivců se oddávalo hazardním karetním hrám a zbytek již zaujal své pozice u táborového ohně. Nakonec všechno dobře dopadlo a celé naše osazenstvo se dalo do společného pění táborových písní.
Jelikož jsme byli v balení a jiných pracích již zběhlí, vypluli jsme bez problémů. Rozloučili jsme se se svým posledním tábořištěm a vydali se na poslední plavbu tohoto kurzu. Plavba probíhala celkem hladce až na jedno cvaknutí. Když jsme dopluli do cíle, vrhli jsme se na štosování zavazadel do autobusu a navazování lodí na přívěs. Posilnili jsme se zbylými chleby s marmeládou. Nenasytní jedinci uspořádali kobercový nálet na přilehlý kiosek. Usedli jsme do autobusu a vydali jsme se domů. Kurz byl sice trošku namáhavý, ale plný nezapomenutelných zážitků. Všichni jsme si ho moc užili. DĚKUJEME!