Nezaměnitelné aroma polyesterové pryskyřice nezadržitelně stoupalo historickou budovou kolínského gymnázia až do druhého patra a možná plašilo i holuby hnízdící na hodinové věži. Zvědavý školník přes opakovaná varování každou chvíli otevíral dveře a nahlížel, jak jsme s tím daleko, čímž přidával komínovému efektu na síle. Bylo mi jasné, že tyhle dvě lodě jsou první a zároveň taky poslední, které v suterénní učebně branné výchovy (zadní část dnešní jídelny) postavím. Školu jsme sice ráno uzavřít nemuseli a tolerantní ředitel dovolil dokončení prací o víkendu, ale pak jsme se museli vystěhovat. Ještě tolerantnější byla moje žena Hanka a její rodiče, další dvě laminátky tedy vznikly v domácí dílně a první vlnu jsem zakončil v českobrodské loděnici.
Duší tamního oddílu byl dlouhá léta Jarda Petrásek. Dokázal zařídit skoro všechno – novou loděnici, když jsme byli v normalizačních časech odněkud vyhozeni, přívěs za autobus, sud polyesteru nebo roli sklotextilu i oddílová kopyta na stavbu lodí. To první, které jsem nezažil, bylo podle pamětníků betonové. Jarda psal a pod názvem Pádlo vydával oddílový časopis, který dodnes schraňuji, na osmičkovou kameru natáčel a pak doma stříhal filmy ze zahraničních zájezdů a populárních letních dětských vod. V roce 1979 jsme se s ním podívali do Rumunska, o kterém tehdy v republice kolovalo víc fám než ověřených informací. Rumunsko jsme ještě několikrát zopakovali, 1989 přišlo poznávací Turecko, po listopadu Řecko a Norsko. U Jardy jsem se taky učil laminovat.
Kupovaná loď tovární výroby, pokud už se ji podařilo sehnat, spolkla průměrnou výplatu, při vlastnoruční stavbě se za tutéž cenu daly pořídit lodě dvě. Škola naštěstí půldruhého roku před koncem vlády jedné strany potřebovala vykázat jakoukoli volnočasovou aktivitu, což nám otevřelo cestu k penězům z pokladny SSM. (Pro později narozené – zkratka znamená Socialistický svaz mládeže a členství bylo pro studující mládež od 15 let povinné.) Pokladně jsme pak pustili žilou ještě několikrát, třeba při nákupu kuchyňského vybavení na letní tábory, ale po listopadu byl konec. Financování vodáckých aktivit naštěstí převzalo rodičovské sdružení. Z rodičovských peněz pak do roku 1996 vzniklo ještě dalších sedm lodí, vše opět svépomocně.
Jako první jsme stavěli letmany. Tyto lodě byly schopné použití na peřejnatějších tocích a zároveň měly dostatek úložného prostoru pro bagáž na letní tábory. Po nich přišly klasické otevřenky, zajímavou lodí byla slalomová vertexka. Kopyto na ni zahálelo v loděnici bývalé Jiskry Kolín, nemuselo se pro něj nikam jezdit a moc nestálo. Opatřili jsme ji velkým límcem místo dvou malých a při obsazení subtilnější posádkou se i s bagáží zalévá jen nepatrně a její obratnost je fantastická. Většina těchto veteránek ještě jezdí, i když za léta utržily řadu šrámů, dvě z nich dokonce totální zlomeniny. I ty se ale podařilo ještě při akcích vyléčit a posádky dojely. Na laminátové lodi se totiž vlastními silami nechá spravit skoro cokoli.
První voda na Ohři v roce 1988 se ovšem neobešla bez pramic vypůjčených z tehdejší svazarmovské loděnice na Sandbergu. Hodně uvezly, ale taky se hodně pronesly. Ani jeden z velkých jezů tehdy neměl šoupačku a vše se poctivě přenášelo. Vůbec nejhorší byl úsek za posledním loketským jezem. Ten sice není vysoký a na plastu se dnes nechá seskákat, ale při našem průjezdu šla téměř všechna voda do náhonu a následný čtvrtkilometrový úsek jsme museli přetáhnout po mokrých kamenech. Hru na burlaky na Ohři vylepšila průtrž mračen, která nás přepadla v nejlepším a pak nedovolila postavit celtové stany. Pomohla ale vstřícná správcová loketské sokolovny a nechala nás přespat v suchu na žíněnkách. Popsaná příhoda měla ovšem i pozitivní efekt, protože urychlila stavbu laminátových deblovek.
Při organizaci vodáckých táborů jsem se inspiroval u Pavla Janíka, svého tělocvikáře na českobrodském gymnáziu, a v zásadě převzal jeho systém. Všechno jsme si vezli s sebou, učili jsme se tábořit, vařit na ohni a především chovat se na řece a v přírodě jako lidi. K tomu do nás ještě nahustil dovednosti, bez nichž se na laminátu jezdit nedalo. Cvičili jsme přejezdy, esíčka i skok šlajsnou bokem, došlo i na eskymáky. Naší první řekou byla v r. 1977 Otava, následovaly Ohře 1978 a Vltava 1979, která se mi vryla do paměti nejvíc. Na celé řece jsme potkali míň lodí, než dneska projede vyšebrodskou šlajsnou za čtvrt hodiny. Na tábořištích ve Vyšším Brodě, Branné a pod dnešní čističkou za Českým Krumlovem jsme byli naprosto sami a idylu kazil jen odtokový kanál z Větřní, který ústil právě za posledně jmenovaným tábořištěm a plnil řečiště páchnoucím papírenským odpadem. Obojí, tedy tábořiště i kanál, je dnes už minulostí, ale při každém průjezdu si vzpomenu.
Při přípravě prvních táborů a kursů nebyly problémem jen lodě, ale i doprava. Na Ohři 1988 vypomohl tatínek jednoho z účastníků, který pracoval jako zásobovač, a dojednal mi náklaďák. Do Chebu jely na korbě lodě, zpět materiál pro fabriku. Domů jsme se vraceli autobusem, který vezl na Ohři jinou partu. Dvakrát jsem vyzkoušel i variantu vlak. Na počátku devadesátých let ještě České dráhy přijímaly v některých stanicích lodě jako spěšninu a mezi Budějovicemi a Vyšším Brodem jezdil tzv. „loďovlak“, což byl obyčejný motorák s vagónem na lodě. Podruhé jsme si pronajali nákladní vagón už z Kolína, abychom si ušetřili překládání v Budějovicích. Nedopatřením ale zůstal trčet v Rybníku a do Vyššího Brodu přijel až den po nás. Kdo přes veškerá varování naložil k lodím i stan a spacák, prožil tehdy dost krušnou zářijovou noc.
Logistických starostí jsem se částečně zbavil díky spolupráci s Mirkem Libovickým, který také učil na českobrodském gymnáziu. V devadesátých letech jsme pořádali zájezdy do Rakouska a dělili jsme se o autobus při dopravě na studentské letní vodácké tábory. Kromě toho jsem s ním vylezl na Olymp a nechal jsem se přesvědčit, že ty Čerťáky na raftu opravdu sjedeme. Poznal ho ale ještě dřív a bylo to stylové. Při rodinné dovolené na Orlíku jsme s kamarády cvakli jeho plachetnici. Od té doby vím, co se platí za cvaknutí. Na zmíněné první českobrodské školní vodě jsem s ním sjel Otavu z Rabí na jez u Svatého Pole za Horažďovicemi a zažil první výcvik pod šlajsnou.
Vltava v září 2023 byla padesátou akcí v řadě týdenních táborů a vodáckých kursů pořádaných na Vltavě (kursy), Otavě a Ohři (tábory). Kromě toho proběhla za uplynulých pětatřicet let celá řada kratších zájezdů se studentskou účastí. Svezli jsme se na slovenských řekách a v Rakousku, při jednodenních zájezdech jsme spluli Vavřinecký potok, Hamerský potok, Doubravu, Lužnici, Sázavu, Úpu, Metuji. Oblíbenou akcí byly v devadesátých letech jednodenní lyžařské zájezdy a také několikadenní běžkařské výjezdy do Krkonoš. O tom všem se můžete dočíst na naší školní internetové vodácké stránce.
Poděkování za podporu během uplynulých desetiletí patří vedení školy, zejména bývalému řediteli Ivo Zachařovi, a rodičovskému sdružení, které umožnilo doplnit vodácký inventář. Děkuji kolegům, kteří se zúčastnili osobně. První byla Eva Koberová, následovali Michal Kleiber, Michael Kašpar, po několik let Martin Chobot a především Josef Spudil, který se mnou jezdí téměř nepřetržitě již od r. 1995. Můj velký dík mají také absolventi. První laminátové lodě stavěli Jana Blažková, Kamila Chocholová, Jana Doležalová, Tomáš Kašpar, Jirka Rozvařil, Pavel Sojka, Jindra Záhorka a Honza Zeman. Martin Janda nás již dlouhá léta doprovází jako zdravotník. Pokud výjimečně nemohl, zaskočili Veronika Dvořáková, Tomáš Florian či Lukáš Wagenknecht. Katce a Martinovi Jandovým děkuji i za další podporu, např. spoustu krásných fotek. Od svého kursu v roce 1998 se účastní Venda Dvořák, Honza Máslík a Pavel Procházka. Jim patří dík nejen za pomoc na vodáckých akcích, ale také za spoustu práce odvedené na tábořišti ve Vyšším Brodě (poprvé po povodních v r. 2002, poté ještě několikrát), Honzovi také za fotky. Dalším v řadě fotografů a platných pomocníků je Honza Korábek. Pavel Dědek a Lukáš Pekárek získali v roce 2017, kdy jsme měli rekordní účast, instruktorskou licenci, ale pravidelně se účastní od svého kursu v r. 2012. Chcete odlovit, až se cvaknete pod vyšebrodskou šlajsnou či jinde? Pavel a Lukáš nezklamou, což platí i pro Honzu Kulíčka a Matěje Novotného. Výčet jmen by mohl pokračovat. Adam Blaščík, Zbyňďa Dvořák, Víťa Korábek, Eva Mulenková, Martina Petrásková, Michal Rosůlek, Adéla Syřínková, Kristýna Vrbová, Lucka Zelenková, Katka Zvelebilová, ti všichni a možná ještě i další, na které jsem zapomněl, se zúčastnili už jako absolventi a přispěli ke zdárnému průběhu některé z akcí.
