O lodích

Rozdělení lodí podle materiálu použitého na výrobu

Ještě v 50. letech minulého století převládaly na našich řekách skládací kajaky (dřevěná kostra a impregnovaný plátěný potah) a dřevěné kanoe (dřevěná kostra a obšívka z dýhy o tloušťce 4-5 mm). Na přelomu 50. a 60. let se objevil nový materiál - sklolaminát (tkanina ze skelných vláken prosycená polyesterovou, později také epoxidovou pryskyřicí). Jeho přednostmi byly větší odolnost proti poškození, jednoduchost oprav či dokonce možnost vlastnoruční stavby. Na více než třicet let se sklolaminát stal hlavním materiálem pro výrobu nejrůznějších typů lodí (turistických, slalomových, sjezdových).
Dnes jsou nejrozšířenějšími materiály plast a nánosované tkaniny používané při výrobě nafukovacích lodí (neplatí pro vodní slalom a sjezd; zde se nadále používá podobná technologie jako při výrobě lodí sklolaminátových, ale daleko pevnější materiály). Hlavní výhody - vysoká odolnost až blbuvzdornost proti poškození u lodí plastových, nosnost a snadná přeprava u lodí nafukovacích. Nevýhody - vyšší hmotnost a téměř nulová možnost rychlé laické opravy v terénu, u lodí nafukovacích navíc ještě horší ovladatelnost při zatáčení a větší odpor při jízdě vpřed.

Rozdělení lodí podle konstrukce

Zavřené a otevřené

Zavřená loď má krytou palubu opatřenou otvorem (otvory) pro jezdce. Otvor je zakončen tzv. límcem, na který lze nasadit krycí zástěru (tzv. špricdeku, šprajdu), která zabrání průniku vody do lodi a jejímu následnému zalití. Otevřená loď palubu nemá, proto se ve vlnách zalévá. Většina nafukovacích lodí (mimo první generaci pálav) je proto konstruována jako samovylévací, voda po zalití sama odteče otvorem ve dně (tzv. kloakou).

Rozdělení lodí podle typu

Kanoe (C)

Ve vodní turistice je nejpoužívanějším plavidlem dvojmístná kanoe (C 2, též deblovka, debl). Na klidnějších tocích a při jízdě s bagáží používáme otevřené pevné kanoe (plastové nebo laminátové), při sjezdu obtížnějších terénů nafukovací (a pokud možno samovylévací) nebo zavřené pevné opatřené špricdekou. Kromě kanoe dvojmístné existuje i kanoe jednomístná (C 1, singlovka, singl), tato téměř výhradně v zavřeném provedení. V kanoi sedíme nebo klečíme (větší stabilita a ovladatelnost), používáme pádlo s jedním listem.
Nejstaršími výrobci dvojmístných kanoí byli původní obyvatelé Severní Ameriky, používali je pro dopravu a lov. Na našem území se první kanoe objevila kolem r. 1875; dva angličtí obchodníci na ní sjeli část Malše a pak ji odprodali roudnickému veslaři Ferdinandu Zinkemu.

Kajak (K)

Kajak užívali obyvatelé jako první obyvatelé polárních krajin. Uzavřená konstrukce umožňovala plavbu i na neklidném moři a také samozáchranu při zvrhnutí (eskymácký obrat). První plavidlo podobné kajaku je na našem území doloženo kolem r. 1500, nechal si je po návratu ze svých cest po Skandinávii zhotovit jeden z příslušníků nižší české šlechty. Masově se u nás rozšířil až po 1. světové válce jako loď pro rychlostní závody.
Jezdec v kajaku sedí (téměř na dně lodi) a používá pádlo se dvěma listy. Nejběžnější je jednomístný zavřený kajak (K 1), používá se i při sjezdech nejobtížnějších terénů.

Raft (R)

Nafukovací loď pro čtyři a více osob vyvinutá původně pro expediční vodácké cesty. Mezi české průkopníky raftingu patří např. Jaromír Štětina, jeho minivýprava podnikla v roce 1975 prvosjezd části Indu. Své zážitky zachytil Štětina v reportáži S Matyldou po Indu, v roce 2005 vznikl v rámci cyklu ČT "Zapomenuté výpravy" dokument pojmenovaný rovněž S Matyldou po Indu.
Dnes jsou rafty využívány často i pro komerční účely (vodácké půjčovny a cestovní kanceláře). Při obsazení zkušenou a sehranou posádkou umožňuje tato loď sjezdy nejobtížnějších terénů, což ovšem neplatí pro začátečníky nebo alkoholem nabuzené průměrné jezdce, v jejich rukách se raft může stát dopravním prostředkem na cestu, z níž už není návratu. Více v kapitole o bezpečnosti na vodě.